Rozhovor s Janou Šmardovou – malířkou, cestovatelkou i kazatelkou

Sdílejte naše články a podpořte Radostné zprávy!

Jana Šmardová zdroj: Helena PelikánováMalířka odvážná cestovatelka, maminka tří dětí a kazatelka církve Husitské Jana Šmardová a její  inspirativní životní cesta…

Věřím v Boha. Již dlouhou dobu nepochybuji o tom, že jsme součástí nějakého vyššího plánu. Nedokážu to specifikovat, neboť mám pocit, že tyto informace daleko přesahují mé současné vědomí. Když jsem byla malá, tatínek nás vodil do kostela, kde mě to ani trochu nebavilo. Bylo to sice slavnostní a prostředí bylo krásné, ale tomu, co říkal pan farář, jsem nerozuměla. Když jsem byla větší, začala jsem se o tyto “ věci “ zajímat z jiných úhlů a k dnešnímu datu mohu říci, že věřím v existenci síly, které se někdy říká i Bůh. Můj bůh je však spíše pohanského typu, je všude a ve všem.To, co jsem nenašla mezi zdmi některých kostelů, jsem zaznamenala na polích, loukách, otevřených pláních či ve skrytém potůčku uprostřed lesů. Jana Šmardová je další zajímavá žena s netradičním životním příběhem, kterou bych Vám ráda představila. Poznala jsem ji úplnou náhodou ( jak jinak ) a přesvědčila mě, že v lidech je leckdy daleko víc, než se na první pohled zdá. Jana je žena, která má v sobě podle mého vnímání ojedinělé krystalické jádro, které hraje všemi barvami a v jejíž přítomnosti se cítím hezky.

Máš zajímavou profesi, jak ses k ní dostala?

Tak předně je to úplně něco jiného, než jsem si původně představovala : ). Ta má práce nebo lépe povolání. Jsem na mateřské dovolené, ale jinak jsem ustanovena jako kazatelka Církve československé husitské ve Tmani.  Cesty Boží jsou nevyzpytatelné ; ), tak se stalo, že po mém křtu (docela pozdě – po třicítce) si mě zavolala má známá farářka a ptala se, jestli jsem neuvažovala o studiu na vysoké škole. Zrovna ano, ale výtvarný směr jsem nechtěla, mám střední uměleckou sklářskou školu. Tvoření, malování atd. mě vždy zajímalo, ale další studium v tomto oboru ne. Možná jsem se bála té silné konkurence ; ). „Nechtěla bys studovat teologii?“ zazněla osudová otázka. Spadla mi čelist a vytřeštila jsem oči, jestli to paní farářka myslí vážně. Myslela. Pro mne, s tím, co jsem si prožila, se spoustou kotrmelců, životních zvratů a blbostí, co jsem natropila, to bylo sci-fi. Ona však nepochybovala. Když mi pak řekla, že se budu muset učit biblické jazyky latinu, hebrejštinu a řečtinu, spoustu historie, že se hlouběji seznámím s Biblí a poznám zajímavé lidi, vzpomněla jsem si na svůj sen z dětství.

Sen? Sem s ním 🙂

Narodila jsem se ve Sloupu v Čechách a toužila jsem nějak dotvořit křížovou cestu na hradě Sloup. Po léta jsou pro ni jen vytesaná místa ve skalním hradu. Už tenkrát jsem cítila, že lepší znalost Bible je nutná a v ateistické rodině to asi nevyjde. Sen se zatím nesplnil, protože po památkách se už nesmí malovat : ), ale za studia jsem ráda. Přineslo mi to nové pohledy na svět, nové přátele, úžasné vzory a další nasměrování. Ještě mi tedy chybí dopsat diplomovou práci a tím ukončit magisterská studia.

Takže ta cesta nebyla úplně jednoduchá, viď? 🙂 

Dnes chápu i ty své přešlapy jako nutné (Ha,ha, třeba si to tak omlouvám). Ale jak bych pro lidi mohla být člověkem z masa a kostí a jak bych jim mohla třeba poradit, pochopit je ve složitých životních situacích, kdybych se vznášela na obláčku, odtržená od reality života?

Ano, to mi přijde jako výhoda, máš pochopení a zkušenost.  

Během studií přišla víra, ta už tady ovšem  byla i při křtu, takže spíše mystický zážitek- silné potvrzení, že Bůh je.

Je : ), protože si mě posouvá, kam potřebuje. Dnes už to vím, ale ani nyní to pro mne není vždy jednoduché. My se někdy vzpouzíme, jdeme proti jeho rozhodnutí, protože nechápeme boží záměr. Tímto řízením jsem se dostala do Žebráku do Dětského centra Srdíčko. Nejprve na praxi při škole, pak sháněli ilustrátora biblických příběhů pro děti (všímáš si toho návratu k počátku ; )) a pak i pracovníka do centra, který by byl absolventem nebo studoval HTF (Husitská teologická fakulta).

Takže další nový  směr…

Teď přijde to, co nevíme dopředu – nikdy jsem nechtěla pracovat s dětmi!!!! Chtěla jsem si sama někde ve skrytu matlat na plátno svoje vnitřní hnutí mysli. Děti jsem tedy kdysi hlídala, asi rok ve Vídni, pak rok v Praze, to bylo kvůli jazyku a pro peníze. U církve to rozhodně už pro peníze nebylo : ). Začátky nebyly snadné. Hlavně teorie a určitý řád. Měla jsem velké štěstí na lidi kolem sebe, od kterých se mám stále, co učit.

Děti mě dostaly ; ). Pak už jsem měla potřebu být s nimi i nad rámec DC (dětského centra), něco jim předávat, zanechat v nich pozitivní stopy. Podnikali jsme výlety i s rodiči, vždy to bylo nějak zaměřené. Pátrali jsme po době románské, vysvětlovali si různé styly v architektuře, malířství, sochařství, hovořili jme o významných osobnostech našich dějin, o  důležitých událostech, objevovali jsme přírodu kolem nás, učili se poznávat rostliny, zvířata. Náš výlet vždy končil kvizem a děti chtěly další a další. Bavilo mě to a motivovalo. A děti také.

Důležitá věc pro rodiče byla to, že dětem nevtloukáme do hlavy náboženství, ale přirozenou a pro ně přijatelnou formou seznamujeme děti s biblickými příběhy a s tím, co to Bible je a jak se podle nepřekonaného desatera snažit žít v dnešní době. Žijeme v této zemi na křesťanských tradicích a každý člověk by měl mít alespoň základní vědomosti, i když není věřící, aby pak nedošlo například u maturit na otázku zrady a jak se jmenoval ten Iškariotský, který zradil Krista a ticho po pěšině….

Ty jsi v současnosti na mateřské dovolené s Kristiánkem a Kryštůfkem, ale v mnoha projektech jedeš dál… 

Jsem sice na mateřské, stále ovšem zapojená do dění kolem DC v Žebráku. Nyní spolupracujeme se školkami, školami v širokém dalekém okolí na projektu „Mistr Jan Hus promlouvá k dětem a mládeži“. Blíží se 600. výročí upálení Mistra Jana Husa a seznamovat děti s touto úžasnou osobností je mi ctí a cítím to jako milou povinnost, když patřím do církve v jejímž názvu jeho jméno je a hlavně tato církev vychází z jeho myšlenek.

Když jsme si spolu naposledy povídaly, říkala jsi, že se s rodinou a manželem hudebníkem chystáte žít na zajímavém místě :-), nic se na tom nezměnilo?

Ano, pokud se nic nezmění, měli bychom žít v husitském kostele na Tmani, který byl postaven za přispění mnoha lidí z obce v roce 1926. Tito lidé věřili, nikdo je ke sbírce na kostel nenutil. Udělali to z lásky k Bohu. My, věřím v to, tam budeme působit s láskou k Bohu a k bližnímu. Za to vše může opět jedna žena a farářka ; ).

Jana Šmardová v Paříži zdroj: Helena PelikánováMým velkým snem je udělat z velkého kostela, který byl k tomu stvořen, opět místo setkávání mnoha lidí, dětí a všech s Bohem i mezi sebou. Srdce obce, které bije a žije. O velkou zahradu se tu léta starala dobrá duše, vdechla do ní mnoho, nyní je na nás to nepokazit, vylepšit. Kostel má nádherné půdní prostory, kde by byla krásná galerie a místo pro komorní koncerty, šálek dobrého čaje nebo kávy a tak si posedět “ V POKOJI“. To ovšem vyžaduje obrovské investice, byla bych ráda, pokud by tento projekt někoho oslovil,  každá kapka v moři pomůže. Podívejme se na rok 1926 : ), co postavili…

A své výtvarné aktivity jsi ale na hřebík zatím nepověsila? (i když nechápu, jak to všechno zvládneš)   

Malování přichází, když je třeba – mám něco vyložit dětem (malým) je nutné jim to nějak přiblížit. Narážíš asi na Františka z kouzelné školky, kde jsem dělala ilustrace k básničkám, obal CD Lídy Helligerové „Perníková pohádka“, chystá se kniha Lenky Ševčíkové a ráda bych jednou vydala knihu básniček a ilustrací pro první stupeň ZŠ – už si je syslím do šuplíku. Taky mám něco pro dospělé, ale zatím to nikdo nezhudebnil ; ). Možná to ani ke zhudebnění není.

Máš nějaký životní sen nebo právě žiješ svůj sen? Vím, že jsi byla velká a statečná cestovatelka 🙂 

Ty další sny jsou asi někde na dně posledního šuplíku….

Poté, co se nám narodila dvojčata a řešíme prodej domku, jež je nám příliš malý, jsem své cestovatelské plány odložila na neurčito…

Ach Afrika – měsíc s přáteli, bylo to jako sen, cestovali jsme díky kamarádce z Jophanesburgu až do Kapského města, prožili jsme městečko, kde se narodil Tolkien, spali jsme na poloostrově v motýlí farmě. Večer jsem řekla, že se těším na vodu (byl leden) a druhý den jsem se projížděla na kánoi v JARu. Nikdy jsem nekouřila vodní dýmku a v lednu na zahradě za svitu hvězd a měsíce…

Tvé cestovatelské začátky ale nebyly právě standartní…

Cestovat jsem vlastně začala už ve čtrnácti v patnácti. Máma mě posílala na stopa, aby táta nevěděl. Projela jsem v sedmnácti Evropu. Chvilkami jsem se bála, ale mám duši cestovatele, to vím už od dětství. Po zavírací době jsem si prošla Louvre v Paříži, spala ve spacáku v parku u Notre Dame…..

A nyní se nemohu divit, že má šestiletá dcera si střádá na „autodům“, kterým nás bude všude po světě vozit s sebou a my jí budeme hlídat děti…: )

Bětuška, je kouzelná bytost 🙂 mohla by mě vzít když tak taky? Hodně jsi vzpomínala na Indii, je to tak?  

S Indií to bylo také zajímavé. Původně to nebyl můj nápad, měla jsem jet se známou, která tam už byla. Něco jí do toho přišlo. Hm, co teď…už jsem byla nějak nasměrovaná. Pár známých, „náhod“, spojení na sochaře Petra Kavana. Obdivovávala jsem jeho dřevěné loutky už od základní školy. ( Ze školního výletu na hrad Kost jsem chtěla utéct, protože jsem věděla, že má poblíž chalupu a ateliér). Vždy mě fascinovalo, když umí někdo něco rukama….A kontakt jsem dostala, bylo to vše trochu víc zamotané, ale já najednou byla v  Bombeji, kde je vše moc daleko, prošla jsem od rána do večera s batohem na zádech celý slum atd. a dostala se tam, kam jsem chtěla, navštívila galerie, které se zdály nedosažitelné a pak odjela do Madrasu a malého městečka Mahabalipuram, kde si mě vyzvedli kluci z Petrovy dílny. A já pak – spala v jeho postýlce, jedla z jeho mističky, četla jeho knihy a nevěřila svým očím….Pak mi chlapci donesli kus kamene, abych si také zkusila tesat. Prý bych nezvládla ten jejich „granit“. Donesli nějaký zelený „Stoun“. Hmmm, šlo to z tuha… Pak jsem si vzpomněla na mladé lidi ze sovětského svazu (to už asi ne, ale mluvili rusky), které vítala silná matrjoška, že je uvede do nejlepšího ašrámu. Tam prý bude ta nejlepší meditace a nalezení  všeho.

A bylo?

Podívala jsem se nad sebe. Pršelo!? Jsem pod střechou (sice z palem, ale přece)! Až po chvíli mi došlo, že se to kolem mě rozstřikuje voda z mých puchýřů na rukou (to bylo asi tím měkkým zeleným kamenem ; ). Mlátím do toho šutru, hlava nehlava a najednou si říkám : „To je ta pravá meditace!“

Po roce jsem držela v ruce knihu o Petru Kavanovi (opět jsem se s ním nesešla) a četla jsem tam, jak řekl, že v městě Mahabalipuram při sochařské práci poznal tu pravou meditaci. Paráda… Nemusíme navštěvovat ašrámy, možná ani Indii. Možná to najdou dva různí lidé  třeba na Sněžce  🙂

A tak jsem tu svou zelenou hlavu beraní desetikilovou pronesla všemi kontrolami na letištích a s nasazením života dovláčela domů, aby se pak mé děti mohly ptát: „Mami, a co je to za kus kamene?“

Tak tomu rozumím naprosto přesně, když jsem se vrátila ze svaté země, kde na mě bůh nepromluvil ani náznakem  potkala jsem TO na naší zahradě, přišlo to, jako když poprvé otevřeš oči ….

V každém případě věřím na dětské sny! Nikdy je nezahazujte do koše! Někdy se plní až za mooc let, ale vždycky to stojí za to. Mně se jich splnilo mnohem víc, ale to by bylo na dlouho, víš…..

Vím, mám to hodně podobně

Děkuji za otevřený a inspirativní rozhovor

Helena Pelikánová  


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu navždy pod tímto článkem jen za 90 Kč
Zobrazit formulář pro nákup