Představte si, že hodiny, často i dny vytváříte něco tak výjimečného a složitého, že do toho vložíte veškerý talent, energii i pozornost jen proto, abyste dokončený projekt nakonec zničili. Nepřipadalo by vám to jako ztráta času? Agresivní, marné snažení o to, abyste nad věcmi převzali kontrolu? Podle tibetských mnichů je tomu právě naopak.
V dnešní době, kdy je pro nás čas velice důležitý a naše trpělivost se pomalu vytrácí, nám konzumerismus “umožňuje” pouhým stisknutím tlačítka získat cokoliv, na co si vzpomeneme. Utrácíme naše těžce vydělané peníze, abychom mohli vlastnit spoustu věcí. To vytlačuje tradiční řemesla, která se stávají staromódními a nedoceněnými i přes to, že jsou neskutečně naučnou a úctyhodnou cestou nejen k tvoření věcí pro sebe a ostatní, ale také k pochopení toho, jak je můžeme vyrobit. Je to v podstatě cesta.
Proč byste tedy chtěli zničit něco, čemu jste museli věnovat tolik času už jen proto, abyste se naučili, jak to vytvořit, když ani nepočítáme čas, který zabrala samotná tvorba?
Buddhističtí mnichové v Tibetu vytvářejí mandaly – neuvěřitelně propracované geometrické obrazce z barevného písku. Budování těchto děl, zrnko po zrnku, pro ně představuje jistou formu meditace.
Mandaly mají znázorňovat svět v jeho nejčistší podobě. Svět, ve kterém je vše perfektně navrženo a vyváženo. Mandala, v doslovném překladu “kruh”, je považována za symbol celistvosti, protože vzdálenost od jeho středu ke všem bodům je vždy stejná, ať už se měří z kteréhokoli úhlu.
Proces tvorby mandaly musí být velmi precizní. Mnichové je tvoří po jednotlivých zrnkách písku a vzhledem k tomu, že k vytvoření mandaly o velikosti 1,5 x 1,5 metru jsou takových zrnek potřeba miliony, tráví jejich tvorbou spousty hodin. Tyto detailní, jasně barevné vzory jsou protkány nejrůznějšími starověkými symboly. Po vložení posledního zrnka písku se mnichové nad svým výtvorem pomodlí a následně je celá mandala rychle smetena. Hrstky písku rozdají mezi mnichy, kteří se účastní závěrečné ceremonie, a zbytek vysypou do nejbližšího potoka.
Cílem je nechat odejít to, co jednou bylo, protože nic není věčné – ať už je to mandala, vaše utrpení, boty na vašich nohách nebo úsměv na tváři. Vše je v neustálém pohybu a volá po rovnováze a osvícení. Toto uvědomění umožňuje zapomenout na drobnosti a soustředit se na vyšší cíle. Posun ve vědomí otevírá brány moudrosti a nekonečného soucitu. Je to mnohem víc, než chamtivost, status, světová nadvláda, náboženství, názor, pohodlí nebo nepohodlí. Pravá cesta začíná teprve, až jsou zdi věčnosti strženy.
A toto je lekce, kterou tento proces učí. Zničení jejich výtvoru je jen malá daň za hodiny a dny strávené bouráním těchto zdí a oslavou proudu, ve kterém jsme všichni společně.
