Není náhodou, že jsou kočky věrnými průvodci čarodějnic. Jsou to kouzelní tvorové, kteří jsou díky svojí vnitřní síle stále velice oblíbenými společníky..
Slyším, co jiní neslyší
zvuk bosých nohou na plyši.
Vidím, co jiní nevidí,
přes ticho vidím do lidí.
Tuším, co druzí netuší,
nahlížím lidem do duší.
Cítím, co jiní necítí,
strach mouchy spadlé do sítí.
Mám to, co druzí nemají,
dotýkám se tmy potají.
A Bůh mé prosby vyslyší,
mám totiž sílu kočičí…..
Agata Grey
Těchto pár veršů mi utkvělo v mysli. Byly vepsány na plakát, který zval na mezinárodní výstavu kočiček. Čím to, že je právě kočka tím nejmystičtějším a nejmagičtějším zvířetem? Bohyně ve zvířecí podobě, staletí pronásledovaná společnice, milovaná i nenáviděná družka čarodějnic, ochranný duch i léčitelka na sametových tlapkách, senzibilní bytost a vitalizující transformátor energií…..tajemná přítelkyně.
Téma kočičího kultu je věčné a přitom neuchopitelné a s konečnou platností neprobádané. Jako by nás nechala jen nahlédnout do svých vlastních spletitých chodbiček, ale jen jedním okem tak, jak to sama chce. Kočky jsou zkrátka fenomén a jako takové si zaslouží být brány. V knize Evy Geelen- Magie koček jsem mimo jiné našla nádhernou citaci o kočičím kožíšku zoologa Gerda Ludwiga – kočičí srst, tady jde o látku, ze které jsou kouzelné pláště.
Když pomineme ty citové vjemy, které ke kočkám mnoho z nás chová, je to i spousta vědecky podložených faktů, které také stojí za zmínku. Například předbouřkové elektromagnetické napětí v atmosféře je pro vysoce energetizované stvoření zvané kočka velmi vzrušujícím stavem. Přímo ji to táhne ven, neboť vystavit se zvýšenému napětí působí kočce naprosto opojné potěšení. Při bouřce se kočky doslova nabíjejí a nasávají energii, zatímco každý rozumný člověk i většina zvířat se před bleskem co nejrychleji uchýlí do bezpečí.
Dále… Věděli jste, že kočičí oko je vybaveno dokonalou clonovou automatikou, která zastíní čočku mnohých v obchodech běžných kamer. Podle intenzity světla a podle momentálního úhlu dopadu světla se tvar zornice promněnuje ve zlomcích sekundy od velkého kruhového otvoru zornice za šera a ve tmě, po nitkovitě úzkou štěrbinu při náhlém průniku světla nebo během slunečného dne.
Je dokonce prokázáno, že kočka je schopna očima slyšel. Tyto bytosti vnímají očima i akustické podněty, což jim neobyčejně pomáhá při orientaci v cizím prostředí a zaznamenávání nejen optických styčných bodů i spatřených tonů.
A což teprve uši. Kočičí uši jsou pružně nastavitelné, velmi pohyblivé zvukové trychtýře, které lze pomoci 27 ! svalů nezávisle na sobě nastavit vstříc každému akustickému podnětu, každému tonu. Ucho kočky pak je schopno vnímat za sekundu 35 000 kmitů, přičemž to naše jen 10 000.
Dalším specifikem našich kočičích mazlíčků je i tzv. šestý smysl. Není tím míněna lidská intuice a tím pádem antény pro nadsmyslové vnímání ( i když si myslím, že i toto je jim vlastní ), ale podle Evy Geelen- dychtivé větření při kterém funguje orgán, který lidé nemají. Jacobsonova trubička, což je 1,25cm dlouhý orgán v přední části horního patra. Se svými mnohočetnými smyslovými buňkami kočce slouží jako zesilovač chuti a čichu.
Takto bychom mohli kočičí veličenstva rozebrat na šroubky. úžas, který ve mně tato zvířátka dnes a denně vzbuzují,bychom ale stejně slovy nezachytili. Přes to všechno i tak stojí za to se do tohoto fenoménu ponořit hlouběji a bádat a poznávat…..tak příště třeba o jejich orientačním smyslu, o vouskách, o tlapkách…..
Napsala Helena Pelikánová
foto: http://pixabay.com/en/cat-lion-shadow-carnivore-big-leo-564202/
